Rozhovor s výtvarnicí Martinou Minárikovou

Chtěla jste vždy dělat šperky?

Na  střední školu jsem se původně hlásila na grafiku, protože jsem kreslila. Táta (Marián Minárik, kameraman – pozn. redakce) ale chtěl, abych šla na obor, kde budu moci pracovat s třetím rozměrem, proto jsem se nakonec přihlásila na keramiku. Na šperk mě posunul profesor ze střední školy. Asi si všiml mého smyslu pro detail a doporučil mi šperk studovat.

Jak jste se dostala do Dvora Králové n.L.?

Byla jsem dítě z velkoměsta, z  Bratislavy, pak z  Prahy, kde jsem také po ukončení vysoké školy bydlela. Potom jsem se musela narychlo vystěhovat z bytu a ještě navíc jsem měla úraz, tak mně všechno převezli sem do Dvora Králové a já už tu zůstala. Ze Dvora pochází moje matka, máme tady rodinný dům. V  domě jsem si zřídila ateliér, kde tvořím, a do Prahy dojíždím. Oceňuji to ticho, ten klid. Kdyby to ale bylo blíž k Praze, bylo by to lepší. 

Je o Vás známo, že inspiraci pro své šperky hledáte v oblasti vědy. Kdy jste se o vědu začala zajímat?

Na vysoké škole se po revoluci změnili profesoři. Přišel prof. Vratislav Karel Novák a začal nám dávat úplně jiná témata. První téma bylo maska a  druhé člověk. Téma člověk řeším od  doby, kdy mi bylo poprvé zadáno – to byl rok 1991. Dlouhou dobu jsem se zabývala duchovní symbolikou, ale pořád se to točilo v  kruhu, proto jsem se začala zajímat o  vědu. Přivedl mě k  ní biolog doc.  RNDr. Josef Reischig, CSc. V časopise jsem viděla jeho mikroskopické fotografie, které byly podobné s  mými kresbami. Kontaktovala jsem jej, on mi ukázal víc svých prací, a  tak jsem se vlastně dostala k vědě. Začala jsem se víc orientovat ze symboliky duchovní spíš na vědeckou. Je tam tolik zajímavého, spoustu věcí ani vědci nedokážou vysvětlit, v této oblasti je pořád co objevovat.

Vaše výstavy představují propojení fotografie a šperku. Jak všechno začíná? Vznikají nejdřív fotografie a potom šperk, nebo naopak?

Je to jedno s druhým, nemá to nějaký přesný postup. Třeba mě zaujala fotografie pořízená elektronovým mikroskopem, kterou jsem viděla u profesora Špačka. Bylo to něco úžasného - molekula paměti. Inspirovala mě k vytvoření náhrdelníku a brože.

Co děláte, když nevytváříte šperky? 

Ráda fotografuji, hlavně jídlo. Když už jdu něco vařit, upravím to tak, aby to hezky vypadalo, nafotím to a vložím na webové stránky www.mujplan.cz pod přezdívkou „ma“. Dávám tam také své recepty. Další fotoalba různých žánrů mám na  své adrese www.mami.rajce.net. Dále chodím na jógu, to je dobrá forma relaxace.

Jaké máte plány do budoucna? Co připravujete, na co se můžeme těšit?

Já nemám plány do  budoucna. Docela se mi zalíbily vzdělávací projekty, když vidím, že je o ně zájem. Tedy pokud něco, tak možná v tomto duchu. Propojit umění ještě s něčím praktickým, to se mně docela líbí. Původně nebyl můj záměr věnovat se tomu pořád. Teď když vidím, že to funguje, klidně podobnou výstavu udělám.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchu s dalšími projekty.

Mgr. Alexandra Jiřičková
Zdroj: NKR 5/2010