Hudební léto Kuks a Collegium Marianum s basbarytonem Tomáše Šelce

Zatímco úvod i závěr festivalu obstaraly početnější ansámbly, tedy Pražští komorní sólisté a Collegium Marianum, na třech ostatních koncertech vystoupili významné hudební osobnosti jednotlivci – 8. července Reinhold Friedrich a Daniela Valtová Kosinová, 22. července Daniel Matejča a Petr Rajnoha s průvodním slovem Jiřího Vejvody (vrcholným zážitkem bylo Matejčovo strhující provedení Sonáty a moll č.2 Eugéne Ysaÿe)  a 5. srpna Ivan Klánský se sólovým klavírním recitálem, což byla v historii festivalu překvapivá novinka, umožněná díky instalaci klavíru, zapůjčeného pro tuto mimořádnou příležitost firmou Petrof.

Zatímco na předchozích festivalových koncertech se mohli posluchači zaposlouchat do hudby různých stylových epoch, závěrečný koncert byl, pochopitelně vzhledem ke specializovanému souboru Collegium Marianum, věnován výhradně starší hudbě. Ostatně již jméno Jany Semerádové nenechalo nikoho na pochybách, že zazní především hudba baroka v historicky poučené interpretaci. Flétnistka Jana Semerádová přispěla k „genderové vyváženosti“, když se dokázala vřadit mezi naše vynikající osobnosti tohoto oboru (Václav Luks, Marek Štryncl, Adam Viktora, Roman Válek, Robert Hugo, Petr Wagner, „průkopník“ Pavel Klikar a další), přičemž svou strhující muzikalitou a osobním charismatem dokázala vtisknout neopakovatelný osobitý projev celému svému ansámblu, využívajícího dramaturgicky i badatelskou činnost své umělecké vedoucí.

Jako mimořádný host Collegia Marianum vystoupil slovenský pěvec basbarytonista Tomáš Šelc, pohybující se ve svém repertoáru napříč žánry od písňové tvorby přes operu, operetu, až po specializaci na hudbu barokní, kde se stal respektovaným interpretem (kromě jiného je absolventem proslulých kurzů barokní interpretace u Petera Schreiera v Lübecku). Dokazuje to např. jeho spolupráce s Collegiem 1704 Václava Lukse, Collegiem Vocale Gent, Savaria Baroque Orchestra a dalšími. 

Pravidelnou součástí festivalových koncertů je světová či obnovená premiéra skladby z kukského archivu, ať už jde o původní skladbu, nebo zdroj inspirace k novodobému dílu, jak tomu bylo v případě Čarodějnické árie Holmera Beckera na druhém festivalovém koncertu 8. července. Tentokrát však šlo o první případ, tedy novodobou premiéru zhudebněného mariánského textu Ave Regina in D od milosrdného bratra Benignuse Rotha (1729–1807), šestého kukského převora.

Nejstarším ze šesti barokních skladatelů tohoto večera byl Johann Joseph Fux (1660?–1741) zastoupený dvěma díly, přičemž jedno zaznělo v úvodu celého koncertu a druhé pak podmanivý večer uzavřelo. Nejprve zazněla Fuxova Ouvertura č. IV in g z jeho proslulého souboru sedmi partit Concentus musico-instrumentalis z roku 1701, věnovaných Josefovi, staršímu synu císaře Leopolda I., v jehož službách Fux svého času působil. Strhující, radostné provedení tohoto Fuxova díla nenechalo již v úvodu koncertu nikoho na pochybách, zda půjde o mimořádný večer, důstojným způsobem uzavírající celý letošní čtrnáctý ročník kukského festivalu. Jednotlivé kontrastní části Fuxovy Ouvertury inspirované dobovými tanci vyvrcholily závěrečnou Passacaglií, provedenou se spontánní hudební energií, navíc doslova s úsměvem ve tvářích interpretů, tak jak to je ostatně pro Collegium Marianum typické. Málo platné, v „komorně“ barokním prostoru kostela Nejsvětější Trojice v Kuksu zní výhradně barokní repertoár nejpřirozeněji a pokud je uveden tak přesvědčivě autenticky, jak to ovládá tento sedmičlenný soubor, pak se vnímaví posluchači, respektive diváci, dokáží emočně přenést o více než dvě století nazpět.

Antonín Reichenauer (1694?–1730), svého času hudebník ve službách hraběte Václava Morzina, patří k méně známým, ale překvapivě plodným autorům. Jeho četné skladby jsou objevovány na chrámových kůrech a v archivech mnoha míst u nás i v zahraničí. Jeho mariánskou antifonu Regina coeli přednesl Tomáš Šelc za doprovodu Collegia Marianum se stylovou přesvědčivostí, jeho příjemný, nenásilný basbaryton se zvukově ideálně pojil s doprovodným ansámblem. Zhruba desetiminutová skladba střídající pomalé kontemplativní části s rychlými melismaty „aleluja“, s výsokými požadavky na hlasový rozsah, staví před pěvce mnoho intonačních i výrazových nástrah, se kterými se ovšem Tomáš Šelc s přehledem vyrovnal.

Dva z následně uvedených autorů (Quantz a Tartini) byli ve svém životě částečně spojeni s Prahou (korunovace Karla IV.), což připomněla v krátkém historickém „exkursu“ svým typicky vtipným způsobem Jana Semerádová. Triosonata g moll Johanna Joachima Quantze (1697–1773) patří vedle jeho dalších triových sonát a četných skladeb pro flétnu k oblíbeným položkám souborů „staré“ hudby. Tento všestranný hudebník, teoretik, vynikající flétnista i hudební komentátor své doby byl během svého působení v Drážďanech žákem Jana Dismase Zelenky, ten zas byl žákem výše zmíněného J. J. Fuxe. Provedení čtyřdílné Quantzovy triové sonáty, pochopitelně v redukovaném obsazení, bylo opět technicky i výrazově brilantní, především obě Allegra rámující pomalou Sicilianu poskytly interpretům příležitost uplatnit svou virtuozitu. Navíc si posluchači mohli vychutnat hřejivý tón barokní flétny Jany Semerádové i nekompromisní basovou linku historického violoncella v podání Hany Flekové, jedné z nejvytíženějších osobností podmanivého světa zasvěcené interpretace barokní hudby.

Očekávaná obnovená premiéra zhudebněné mariánské antifony Ave Regina Benignuse Rotha z kukského archivu v suverénním podání Tomáše Šelce zaujala svým invenčně nápaditým hudebním zpracováním, vycházejícím sice z dobové konvence, ale překvapující „odvážnými“ modulacemi i zajímavě vedenou melodikou. V žádném případě tedy nešlo o nějaké povrchní „dílko“ místního autora, ale o zralou kompozici dokládající úroveň hudebního vzdělání v prostředí kukského konventu.

Následující dva autoři patří ke stěžejním postavám hudby přelomu 17. a 18. století. Od Giuseppe Tartiniho (1692–1770), autora proslulých houslových sonát a koncertů, zaznělo tentokrát Concerto G dur pro flétnu, smyčce a continuo, zkomponované na půdorysu „concerta grossa“. Jedná se o jeden z mála Tartiniho koncertů věnovaných jinému nástroji než houslím, tedy důvod, proč ho má ve svém repertoáru mnoho flétnistů, ať už s doprovodem autentickým, či moderním (viz např. nahrávka Slovenského komorního orchestru řízeného Bohdanem Warchalem – Discant DK 0010, 1993). Jana Semerádová přistoupila k interpretaci sólového partu opět se svým nezaměnitelným, radostně živelným způsobem, s příznačnou výrazovou lehkostí, nadhledem a měkkým, přitom důrazným zvukem své barokní flétny.

Více než století zapomenutý Jan Dismas Zelenka (?, křest 1679–1745) se stal paradoxně v posledních letech doslova ikonou historicky poučené interpretace a to nejen u nás (především Collegium 1704, Musica Florea, Ensemble Inégal, Collegium Marianum), ale i v zahraničí (Berner Kammerorchester, Chandos Baroque Players, Il Pomo d‘Oro). Tento „český Bach“, inovátor harmonického i rytmického hudebního myšlení své doby je autorem nejen obrovského množství duchovní hudby, ale i instrumentálních komorních kompozic (připomeňme např. nedávnou vynikající nahrávku Zelenkových Triových sonát, ZWV 181 s protagonistou Vilémem Veverkou). Missa Corporis Domini (ZWV 3) je Zelenkovo rané, přesto již mistrovské dílo z roku 1719, ze kterého zazněl poměrně krátký Benedictus v podmanivé interpretaci Tomáše Šelce. V jeho podání pak celý koncert uzavřela árie Quae est ista tam pulchra tam cara Johanna Josepha Fuxe. Jedná se o část z jeho oratoria La Regina di Saba (Královna ze Sáby), jednoho z jeho deseti oratorií na biblická témata. Tato invenčně bohatá hudba s výraznou melodickou linkou je dokladem, že ač Fux považoval sám sebe především za teoretika a učitele, byl zároveň autor osobitě nápadité hudby plné emocí, kombinující barokní duchovní hloubku s pozemskou smyslností.

Nadšené publikum svým potleskem, již tradičně vestoje, poděkovalo nejen účinkujícím, ale i organizátorům festivalu Hudební léto Kuks v čele s jeho dramaturgem a ředitelem Vítem Havlíčkem za spolupráce členů Královédvorského chrámového sboru a správy hospitálu Kuks. Inspirativní prostředí špitálního kostela v Kuksu ve spojení s krásnou hudbou přitahuje v letních měsících již čtrnáct let početné publikum. Nezbývá než se těšit na patnáctý ročník.

Petr Mádle
psáno pro portál Klasika plus
Foto: Miloš Šálek
Video: Jan Holan - ZvičinaTV

FOTOGALERIE - Hudební léto Kuks a Collegium Marianum s basbarytonem Tomáše Šelce

a další

Zobrazit zmenšené náhledy VŠECH fotografií